Chtě nechtě

jsem si vzpomněl na otcova slova. Ty rostliny mluví, řekl mi. Mluví spolu, vyměňují si informace, plánují, dokonce vyjadřují své sny o nadvládě nad světem a vyhubení člověka. Poprvé jsem pořádně chápal, co mi tenkrát řekl. A věřil jsem tomu.
Ty ďábelské rostliny byly inteligentní. I teď zpívaly svým sousedům.
Tady je člověk.
Přijďte, bude hostina.
Zůstat tam znamenalo smrt.
Vůbec jsem o tom nepochyboval, jak jsem tam seděl v kabině stíhačky, obklopený nějakými třiceti nebo více trifidy, na jejichž listech se matně lesklo narudlé denní světlo.
Bylo jasné, že letadlo přistálo na pevnině.