Sunday, January 15, 2006

SEDMÁ KAPITOLA

S těmito slovy jsem se vydal do letadla pro svítilny. Když jsem se vrátil, zjistil jsem, že Seymour Hinkman, horlivý mladý meteorolog, je mrtvý.
Když jsem ráno otevřel oči, zjistil jsem, že už nejsem sám.
Přes kryt kokpitu jsem viděl hrozivé kolébající se siluety. Kolem letadla uvězněného na zemi se shromáždilo na tucet trifidů. Byli nedočkaví jako smečka hladových psů v čase krmení.
Další se k nim přidávali. Viděl jsem, jak kolébavě postupují bažinou směrem ke mně. Listy se jim s každým krokem tetelily a třásly.
Chvíli jsem se díval, hypnotizovaný pohledem na takové množství těchto kočovných rostlin na pochodu. Možná jsem v tu chvíli cítil s myší ochromenou pronikavým pohledem kočky. Věděl jsem totiž naprosto jistě, že tyto rostliny si mě vybraly jako svůj další vydatný chod.
Tělo mladého meteorologa Hinkmana už zmizelo pod trifidím listovím. Rozhodl jsem se nezabývat se příliš detailně tím, co se tam s ním stalo.
Úspěch byl už to, že jsem za takových okolností vůbec usnul –skrčený v těsném prostoru kokpitu po přistání na břichu, vyděšený způsobem Hinkmanovy smrti a obklíčený trifidy. Připisoval jsem to účinkům nervového šoku. Lidské tělo i v nejkrajnější nouzi hledá dočasnou úlevu ve spánku. Odpočinutý organismus má ostatně mnohem větší šanci na přežití než vyčerpaný.