Pane Masene

„ Máte za sebou nepříjemný zážitek. Doporučuji vám, abyste počkal, až se uklidníte, a pak přijal naši pohostinnost.“
V tu chvíli se už loď vzdalovala od plovoucího ostrova. V pošmourném světle bylo vidět trifidy, kteří tam stáli. Představil jsem si tu krásnou, temperamentní dívku, jak se dívá za lodí – svou jedinou nadějí na přežití – mizející v dálce.
Vztekle jsem praštil přilbou o zábradlí, až to zadunělo. „Ne! Nemůžete ji tam nechat!“
„Pane Masene, já–“
„Vraťte mě na ostrov. Sám ji přivedu zpátky.“
„Žádná dívka tam není, pane Masene. Moji muži –“ našel očima dva statné lodníky „– vás teď ve vašem vlastním zájmu odvedou dolů.“
Muži, kteří měli ruce jako lopaty, se mě chopili. Bylo to šílené. Proč mě ten člověk nechtěl brát vážně?
Pokusil jsem se jim vytrhnout. Byla to marná snaha. Ti chlapi byli chodící hory svalů. Aniž museli vynaložit větší úsilí, začali mě táhnout ke dveřím. Nemohl jsem už udělat ani říct nic, čím bych zvrátil, co se teď stane. Dívka zůstane na ostrově. Zemře tam hladem, zimou nebo trifidím žahnutím. Byla to jasná věc. Úplně jasná věc.
„Zavřete pana Masena do kajuty,“ nařídil kapitán. „A přesvědčete se, že dveře jsou zamčené.“