V tu chvíli mě určitě měl za blázna, který mluví z cesty, chce mu něco blábolit o vymyšlených dívkách, možná mořských vílách, jež se na té plovoucí mase vegetace slunily.
„Podívejte, kapitáne. Mrzí mě, že to nevysvětluji nějak zvlášť dobře. Ale našel jsem na tom ostrově dívku, která tam žila. Je jí kolem patnácti, šestnácti let. Vypadá to, že neumí mluvit.“ Viděl jsem, jak obrátil zrak k ostrovu a začal na něm pátrat po nějaké dívce. „Schovává se.“
„Schovává se?“
„Vystrašil jsem ji – neúmyslně – když jsem vystřelil z revolveru po trifidovi.“
„Ale my jsme žádnou dívku nezahlédli, pane Masene. Pozorovali jsme vás a spoustu trifidů, ale jinak prakticky nic.“ Obrátil se k muži ve středních letech. „Nastavte kurz, pane Sheo. Jihovýchod. Rychlost deset uzlů.“
„Ano, pane.“ Muž rychlým krokem zamířil ke kormidelně.
„Tak, pane Masene.“ Kapitán si mě prohlédl od hlavy k patě. Moje matka by to nazvala chápavým pohledem. „Dejte si tu sprchu a potom vás prohlédne lodní doktor.“
Prakticky jsem na něho zařval: „Kapitáne. Na tom ostrově je mladá dívka. Nemá tam nic, jenom špinavé krysy k jídlu a společnost mizerných trifidů. Zemře, jestli ji nenajdeme!“
Kapitán Sharpstone při mém výbuchu ani nehnul brvou, o nic víc, než kdyby byl vytesaný ze žuly. Ale jeho oči mi říkaly, že jestli budu v tomto duchu pokračovat, skončím v železech nebo v nějaké námořní vazbě.