Najednou Christina vyběhla z místnosti.
Úsměv mi povadl. „Možná jste promluvila příliš brzy, Kerris.“
„Z toho si nedělejte starosti,“ uklidnila mne Kim. „Pro Christinu je všechno nové. Čas od času toho na ni musí být příliš.“
Myslel jsem, že Christina utekla do hnízda z přikrývek ve své kajutě. Jenže o chvíli později se vrátila, rozzářená pýchou.
„Zachránit,“ řekla mi a zvedla oběma rukama kufřík. „Zachránit… ty… ty!“
Přistrčila kufřík ke mně.
Nechápavě jsem pokrčil rameny. „Ty chceš, abych ti ho ochránil? Nikdo ti ho přece nebere, Christino.“
„Ty to,“ trvala na svém. „Ty to!“
Zavrtěl jsem hlavou. „Promiň, Christino, ale já ti nerozumím.“
„Ty to!“
Bezradně jsem se rozhlédl po ostatních. Zavrtěli hlavami, také byli zmatení.
„Ach! Ach! Ach!“ vycházelo jí hrdelně z hloubi hrtanu. Znělo to spíš jako štěkání než zvuk vydávaný člověkem. „Ach! Ach!“
Najednou vyškubla Gabrielovi kus papíru, na který předtím psal. Pak si jím přejela před obličejem ze strany na stranu, skoro jako by si jím utírala oči, a dál při tom vyvolávala: „Ty to! Ty to! Ty to!“