„New York?“

Místo odpovědi se upřeně zadíval přes okna můstku ven.
Cítil jsem, jak mě za rukáv vzaly něčí prsty. Kerris mi náklonem hlavy naznačila, abych nechal kapitána na pokoji.
Skřípal jsem zuby, ale odešel jsem s ní dolů do jídelny pro cestující, kde si musela, nerad to přiznávám, vyslechnout mé názory na kapitánovy rozkazy. Ve velmi vypjatém okamžiku byly všechny pořádně opepřené jistými velice základními výrazy z anglického slangu.
Co můžete dělat v takové situaci? Když zjistíte, že místo aby vás vezli domů, vás odvážejí do nějaké cizí země? Zosnovat sám vzpouru?
To sotva.
Přesto jsem skoro celý den chodil po palubě sem a tam a nevraživě si měřil každého, kdo se mi podíval do očí. Kerris, Gabriel, Dek a Kim So, ta orientální dívka, se mnou cítili. Také uznávali, že kapitán má své rozkazy. Kapitán Sharpstone byl sice neoblomný, ale měl také uznání. Poté, co jsem k obědu spořádal hovězí steak takových rozměrů, že mi vylézaly oči z důlků, mě kapitán pozval, abych napsal zprávu pro své velitelství.
Cítil jsem palčivý stesk po domově, když jsem psal, že jsem v pořádku, ale došlo ke změně plánu, takže se vrátím v nepříliš vzdálené budoucnosti. Pak už mi nezbývalo nic jiného než snažit se vytěžit z plavby co nejvíc.