„Učí se ďábelsky rychle. Je to chytré dítě.“
Najednou si Christina dala prst před ústa a udělala zvuk, jako když něco pukne. Pak dělala, že něco nalévá z neexistující lahve. Když znovu promluvila, měla překvapivě hluboký hlas a přízvuk, který mým uším zněl jako skotský. „Tak na další rok… Bůh ochraňuj krále.“
Gabriel obdivně zakroutil hlavou. „Proboha. Slyšel jsem, že někteří lidé mají fotografickou paměť; řekl bych, že ona má fonografickou.“
„Já myslím,“ začala zamyšleně Kerris, „že když znenadání zůstaneš ve čtyřech pěti letech úplně sám, takové rané vzpomínky na domov a rodinu se ti vryjí tak hluboko do paměti, že je nikdy neztratíš.“
Gabriel přikývl. „Chudinka. Ani se nechci dozvědět, co všechno má za sebou.“
„Zatím odmítá spát na lůžku,“ řekla nám Kim. „Vždycky stáhne přikrývky a udělá si z nich něco jako hnízdo v koutě kajuty. Ale jak vidíte, náladu má dobrou. Je veselá a inteligentní.“
Rozzářená Christina zatím chodila od jednoho k druhému, každého poplácala po paži a po hlavě a řekla: „Ahoj… ahoj… ahoj…“
Když došla ke mně, znovu ukázala a pak zopakovala slova, která řekla, když vstoupila do místnosti. „Pan bum bum.“
„Takže vy jste pan bum bum?“ zeptala se pobaveně Kerris.
Přikývl jsem. Stále jsem se na Christinu usmíval a žasl jsem nad její proměnou. „Pamatuje si, jak jsem ji vyděsil pistolí. Vystřelil jsem po trifidovi, který se objevil nepříjemně blízko. Strašně se toho zvuku lekla.“
„Jak je vidět, nic se nestalo,“ poznamenala Kerris. „Znovu si vás oblíbila.“ Podívala se na mne a usmála se. „Pan bum bum.“