Půjdu si promluvit

„s tím kapitánem Pohromou, nebo jak se vlastně jmenuje!“
Rozzuřený tím, že ze mě někdo dělá pitomce, došel jsem na můstek.
„Dobré ráno, pane Masene.“ Kapitán Sharpstone tam stál s rukama za zády. Nedíval se na mne, ale na rudý obzor. „Doufám, že se vám spalo dobře.“ Potom se otočil k důstojníkovi za svými zády. „Zvyšte rychlost na osmnáct uzlů, pane Lehmane.“
„Kapitáne Sharpstone,“ spustil jsem. „Co se děje?“
„Plujeme po čertech dobrou rychlostí, pane Masene. To se děje.“
„Ano, ale špatným směrem.“
„Na našem směru není nic špatného.“
„Západ?“
„Severozápad, pane Masene.“
„Ale proč? Měli jste mne zavézt domů na ostrov Wight.“
„Změna plánu, pane.“
„Ale proč ten spěch? Nemohli jste mě nejdřív zavézt domů?“
„Rozkazy, pane Masene.“
„Ale vždyť jsme určitě nebyli víc než deset hodin od ostrova. Tak proč –“
„Když vám velitel dá rozkaz, pane Masene, vyplníte ho, ne? Dostal jsem rozkazy z nejvyšších míst, abych otočil tuto loď o sto osmdesát stupňů a plnou parou zamířil do domovského přístavu. Nemám jinou možnost než je poslechnout. Nebo byste ze mě chtěl udělat vzbouřence?“
„A nešlo by spojit se rádiem s vaším velitelstvím a vysvětlit jim situaci? Jestli vám docházejí zásoby, moje komunita–“
„Pane Masene. Ve vašem oboru možná je přípustné zpochybňovat rozkazy velícího důstojníka, ale v mém je to považováno za porušení kázně. A tudíž nepřípustné.“ Změřil si mne pohledem zpod toho divokého obočí. „Nepochybuji o tom, že budou podniknuty kroky, abyste se mohl bezpečně vrátit ke své rodině, jakmile to bude možné. Do té doby však náš kurz zůstane severozápadní.“