Gabriel zavrtěl hlavou a odpálil míček zpátky přes stůl rychlostí, která určitě neměla daleko k milionu kilometrů za hodinu. Míček mi narazil do pálky a odletěl nahoru, kde se odrazil od stropu. Než jsem jej přinesl, vysvětlil jsem mu základní pravidla kriketu. Hry, které můj starý učitel, pan Pinz-Wilks, s láskou říkal božská. Když jsem s vysvětlováním skončil, Gabrielův výraz svědčil o hlubokém a trvajícím zmatku. Nakonec, po dlouhém přemýšlení, se zeptal:
„A zápas, ve kterém družstva absolvují všechny směny na pálce, trvá jak dlouho? Dvě hodiny?“
„To ne,“ odvětil jsem s úsměvem. „Kriketové zápasy trvají o něco déle.“ Když jsem mu řekl jak dlouho, podíval se na mne tak podezíravě, jako bych ho chtěl pořádně tahat za nos.
„Dva dny?“ zeptal se. Pak to zopakoval: „Dva dny?“ Obrovským palcem vymáčkl důlek na pingpongovém míčku a zavrtěl hlavou. „Vy Angličani ale musíte mít výdrž. Jak můžete hrát tak dlouho bez jídla nebo spánku?“
„To ne, týmy mají přestávky na oběd a na čaj.“
„Na čaj?“ V očích se mu znovu objevil nechápavý výraz. Vysvětlil jsem mu, že v Anglii slovo ,čaj‘ znamená nejenom nápoj, ale i jídlo, které se jí v časovém předělu mezi odpolednem a večerem.
Gabriel pokýval hlavou a podal. „Churchill měl pravdu. Jsme dva národy rozdělené společným jazykem.“
Znovu jsem si uvědomil, že i když kulturní, a dokonce i jazykové rozdíly mezi Američany a Angličany vypadají na první pohled povrchní, může z nich vyplynout nejeden oříšek.
Ale jinak jsem s Gabrielem vycházel skvěle. Jeho vřelost a přátelskost mi hodně zvedly náladu. Hráli jsme spolu stolní tenis, pili kávu (opravdovou kávu – ne tu břečku ze žaludů, na níž jsem vyrostl a které se z nějakého důvodu říkalo ,francouzská káva‘) a přehazovali jsme si konverzační témata sem a tam spolu s těmi celuloidovými míčky, které měly výraznou tendenci praskat, jakmile se jich Gabriel dotkl.