Mám málo času na to,

abych podrobně líčil, co se nám přihodilo. Dvacet let jsme žili za palisádou na pobřeží Cornwallu. Byli jsme smíšená komunita vidomých a nevidomých. Podle mého soudu jsme byli poměrně úspěšní. Živili jsme se většinou zemědělstvím, jídelníček jsme si zpestřovali rybolovem.
Před rokem se k pobřeží přiblížila skupina jachet. Útok byl rychlý, neměli jsme dost času, abychom se připravili na obranu. Nájezdníci odvezli vidomé ženy a naše děti. Ostatní povraždili. Spíš zásluhou štěstí než nějakého plánu se mi podařilo uprchnout s dcerou Christinou. Měsíce jsme se toulali. Žili jsme z ruky do úst. Spali jsme ve zbořeništích. Neustále jsme se museli vyhýbat trifidům, kteří nás začali sledovat jako vlci, když jdou po stopě zraněného zvířete. Což nebylo daleko od reality. Byl jsem starý, když jsme opustili komunitu. Teď jsem navíc nemocný. Ujít za den víc než jeden dva kilometry jsou pro mne muka. Čím pomaleji postupujeme, tím rychleji nás trifidi dohánějí.