Při svých cestách jsme

za posledních dvanáct měsíců nenarazili na jediného člověka. Jediného. Došel jsem k závěru, že jsme jediní lidé v celém hrabství. Ostatní trifidi buď zabili, nebo vyhnali. Teď se ty prašivé rostliny rozhodly, že si pochutnají na nás.
Sedím tady a píšu tento dopis Vám, cizímu člověku, s nímž se nikdy nesetkám. Našli jsme s Christinou dočasné útočiště v loděnici na řece. Je tma. Sice je nevidím, ale slyším je. Trifidi – buší svými proutky o dřevité bulvy a signalizují ostatním, že jsme tady v pasti.
Christina spí klidně. Neví, že je to poslední večer, kdy jsme spolu.
Nejsem sice žádný doktor, ale je mi jasné, že můj čas se chýlí ke konci. Cítím v břiše nějaký tvrdý, neměnný útvar. Moje kůže dostala nezdravě žlutou barvu. Tuším, že je to nádor. V každém případě jsem příliš slabý na to, abych najeden zátah ušel víc než několik kroků. Brzy už nedokážu ani to.
To mě ale netrápí. Jediné obavy si dělám o dcerku. Srdce mi puká při pomyšlení, že ji tady nechám samotnou, bez ochrany – vydanou na pospas těm svinským rostlinám.
Už teď si nejsem jistý, jestli mě neopouští rozum. Jsem tak ospalý, že mi dělá potíže udržet se delší dobu vzhůru. Dnes večer Christina utekla z loděnice ven. Neurčitě si vzpomínám, že jsem se jí ptal, kde byla. Odpověděla, že hledala jablka, ale nějaké jiné rostliny ji švihaly svými proutky. Přirozeně jsem dostal strach a zeptal jsem se jí, jestli ji ty rostliny udeřily svými žahadly. Řekla, že ano, že to trochu pálilo, ale jinak se tím netrápila. Na tváři skutečně měla růžové značky, ale žádnou známku otoku, natožpak otravy.
Ale možná už se mi to zdá. I tento dopis píšu jako útěk před realitou. Odkládám konec a to, co musím se svým krásným dítětem udělat.