Na dně kufříku ležela poslední věc. Kovové pouzdro na doutník i s uzávěrem. Podle velikosti pouzdra to muselo být havana nebo něco stejně velkého. Že by památka na otce? Celkově vzato, byla to pestrá směs vodítek.
Začal jsem předměty vracet zpátky do kufříku, ale Christina mi v tom zabránila tím, že mě chytila za zápěstí. Odtáhla mou ruku přes stůl k pouzdru od doutníku a přitiskla mi k němu prsty.
Podíval jsem se po ostatních. Čekali, co se bude dít. Až na vzdálené hučení motorů bylo v místnosti ticho.
„Přečíst to,“ řekla znovu Christina.
Na vnější straně pouzdra nebyly žádné znaky. Sundal jsem uzávěr. Uvnitř jsem uviděl těsně smotanou ruličku papíru.
Vytáhl jsem ji ven. Chvilku mi trvalo, než jsem papír rozmotal, a pak jsem si jej přidržel oběma rukama na stole. Podle písma se zdálo, že ten, kdo to psal, měl naspěch, ale kdysi měl úhledný rukopis.
Podíval jsem se na Christinu. Seděla nehybně, celá nedočkavá, oči jí zářily.
Nemohl jsem udělat nic, čím bych ten okamžik oddálil. Přečetl jsem dopis nahlas:
Tomu, koho to může zajímat:
Dívka, která Vám předala tento dopis, je moje dcera. Jmenuje se Christina Jane Schofieldová. Je jí pět let.