Jako další

přišlo na řadu něco tvrdého, zabaleného do papíru; původně jsem měl za to, že je to kámen. Ale: „Chléb – tvrdý, velice tvrdý chléb. Nejspíš starý léta.“
Následovalo několik kousků šatstva pro holčičku ve věku čtyř pěti let. Cítil jsem, jak se do mne začíná vkrádat pocit nevyhnutelnosti. Pochopil jsem, že tady najdu vodítka k dívčině minulosti. Chvíli jsem v tom rituálu nechtěl pokračovat před ní.
Christina sáhla na vlněný oděv. „Bů-za.“ pak se krátce zamyslela a opravila se. „Blůza.“ Paměť se jí vracela. Poznal jsem to v nepřítomném pohledu, který se jí nenadále mihl v očích. „Zlobivý pes, Max… rostlina ho kousla.“ Energie z ní vyprchala. Seděla bez hnutí. „Rostlina ho kousla. Max v zemi.“
Na celou místnost padla tísnivá atmosféra. Myslím, že všichni přítomní, kteří se dívali na tu hromádku osobních věcí, si začali v duchu skládat příběh toho, co se s Christinou za ta dlouhá léta dělo. Já jsem viděl holčičku, jak běží tmavým lesem a svírá kufřík, do něhož jí někdo dal pár základních věcí. Nikdy nesnědenou skývu chleba; bibli, kterou si nemohla číst, ale která jí měla připomínat šťastnější časy. Tedy jestli přežije.
V kufříku bylo ještě několik dalších věcí. Provázek. Kapesní nůž. Tužky s ulomenými špičkami. Prázdná krabička od zápalek. Zlatý medailonek a v něm pramínek světlých vlasů. Stálo na něm: Margaret Anne Schofieldová.
Její matka?