Gabriela to pobavilo. Smál se dlouho a hlasitě a plácal se do stehen tak prudce, že bych se nedivil, kdyby mu tam zůstalo pár modřin.
Bezděčně přejel obrovským palcem po hraně pingpongové pálky. „Je snadné zapomenout na všechny ty radosti z doby, když byl člověk ještě dítě. Já jsem choval králíky, spousty králíků. Pořád se množili, a tak jsem si ani nevšiml, když jeden dva zmizeli. Táta totiž čas od času některého píchnul do hrnce.“ Usmál se. „A moje neřest? Filmy. Každou sobotu jsem stál první ve frontě u Loewa. To je velké pozemní kino na Broadwayi. Zbožňoval jsem grotesky. Víš, co myslím? Buster Keaton, Laurel a Hardy, Arkina Rossettová? Ale Chaplinovi jsem nikdy nepřišel na chuť, připadal mi moc sentimentální. A taky se mi líbily kovbojky. Čím víc se tam střílelo, tím líp. Ale pak jsem ztratil chuť dívat se, jak jedni lidé zabíjejí druhé.“
„Cože?“
„Jo, táta zastřelil mou mámu. Prásk! Přímo do srdce.“
Ohromeně jsem ze sebe dostal: „To mě mrzí, Gabrieli. Nechtěl jsem –“
„To nic, Davide.“ Mávl rukou a sám se zatvářil omluvně. „Je to už dávno. Prý špatně snášel chemoinjekce.“
Nepřipadalo mi vhodné zeptat se ho, co jsou to chemoinjekce. Ale nejspíš si všiml nechápavého výrazu v mých očích.