„A Rory?“
„Ten stojí mimo. Jeho doménou jsou diplomatické služby. Něco jako osobní vyslanec, který má navazovat kontakty s komunitami, které hledáme – a v ideálním případě v nich získávat spojence.“
„Což nemusí být vždycky nejsnadnější úkol, že?“
„To tedy ne… á, to byl bod pro mě, kámo.“ Znovu podal. Míček mi prosvištěl kolem ucha. „A blíží se nám mečbol.“ Navázal na předchozí téma. „Nejspíš ses s tím taky setkal. Lidi mají strach, že jim tu trošku jídla, kterou pracně vydupou ze země, seberou nějací bandité, takže se zavřou ve svých komunitách, izolují se a nechtějí s nikým nic mít.“
„Je to pochopitelné.“
„Jo, ale je na čase strhnout ty bariéry. Nemůžeme dál přežívat na svých upachtěných ostrovech, na svých upachtěných farmách v našem upachtěném světě. Musíme začít komunikovat, abychom mohli vytvořit mezinárodní federaci.“
„Organizaci spojených národů číslo dvě?“
„Proč ne? Jenže někteří lidé zastrčení ve svých evropských enklávách se ani neodvažují používat rádiový vysílač, aby na sebe nepřilákali pozornost. Ale klidně můžeš vsadit majlant, že všichni sedí u svých přijímačů a snaží se zjistit co nejvíc o svých sousedech.“
„My jsme o New Yorku nevěděli,“ řekl jsem, „takže vy nejspíš také nepoužíváte rádio, ne?“