Tuesday, August 01, 2006

Nenuceně řekl: „Chemoinjekce. To pro tebe bude taky novinka, co?“

Čas plynul. Někdy se nedalo odlišit, kdy je noc a kdy den. Těžké mraky, které se přivalily, zakryly slunce a zredukovaly beztak už chabé množství světla prakticky na nulu. Loď však uháněla dál, šrouby čeřily vody Atlantiku a příď mířila na západ. Chvílemi foukal řezavě studený vítr. Ze tmy vyletovaly sněhové vločky. Někdo kdysi řekl, že sněhová vločka v červnu je zvrácenost. Pochopil jsem, že nebyl daleko od pravdy. Měl být teplý letní den, ale já jsem se díval, jak se za oknem míhají proudy sněhových vloček. Třeba ani nepřijde obleva. A třeba za několik chmurných let obalí celý svět silná vrstva mrtvého ledu.
Jenže kdo to mohl vědět? Tisíce, miliony let nebo celou věčnost mohla Země obíhat kolem slunce, uzamčená v ledové rakvi. Aniž by na jejím povrchu zůstal jediný mikroorganismus.
Otřel jsem z okénka sražené kapičky. Venku se prostírala absolutní tma, kterou kazily jen ty bílé sněhové tečky.
Ten dávno zemřelý básník měl pravdu. Sněhová vločka v létě je skutečně zvrácenost.
„Ahoj, pane bum bum!“
Christina se na mě zářivě usmála přes jídelnu pro cestující. Kreslila silnou voskovkou hůlkové postavičky.
Také jsem se na ni usmál a pak jsem si položil ruku na prsa. „David.“
„David Masen,“ řekla vesele. „Ano. David Masen. Čas na večeři?“
„Ne,“ řekl jsem, zaskočený pokrokem, který udělala. „Na večeři budeme muset ještě chvíli počkat.“
Kerris zvedla hlavu od zprávy, kterou psala. „Christina dělá mílové kroky. Dejte jí rok nebo dva a bude se hlásit do našeho výzkumného týmu.“
„Takže z ní bude taky olík?“
„Olík? Aha, vy jste asi mluvil s posádkou, že?“
„Ne. Gabriel mi to řekl. Po pravdě řečeno, členové posádky jako by se mi spíš vyhýbali.“
„Tím se netrapte. K nám se chovají stejně. Ostatně, trocha vzájemného podezření nikdy nikomu neuškodila. Trochu whisky?“
„Tedy – ehm, když myslíte –“