Přikývl jsem.

Nevěděl jsem, co mám říct, aby to neznělo necitlivě, ale na Gabrielovu tvář se vrátil přátelský úsměv. „Chemoinjekce je metoda mužské sterilizace.“ Ukázal, jako by si do ruky píchal injekci. „Myslím, že v šestadvaceti byl otec na tu proceduru už moc starý. Trochu ho to rozhodilo.“ Poklepal si z boku na hlavu. „Já jsem z toho žádné problémy neměl. Ale taky je pravda, že mi nechybělo, co jsem nikdy neměl. Chápeš?“
Chápal jsem. A v duchu jsem byl zděšen.
Gabriel s úsměvem dodal: „Jakmile jsem měl Růžovou kartu, otevřelo mi to dveře na Kastrátskou vysokou, jak tomu říkáme.“ Pobaveně se zasmál. „A získal jsem nejlepší vzdělání, v jaké mohl někdo jako já doufat. Teď mám hezký byt a práci, která je bezkonkurenční. Pozor, Davide. Vylila se ti káva. Chceš nalít ještě kapku?“
Poděkoval jsem mu. Ne… chtěl jsem jít nahoru na vzduch. Pochválil jsem mu jeho hru… a získal jsem příslib odvety. Pak, aniž by moje tvář prozradila, co si myslím, jsem opustil místnost.