„No tak, dejte si se mnou. V tuhle denní dobu už se to smí. Třebaže tu potvoru slunce není vůbec vidět.“ Ladným pohybem vysunula dlouhé nohy zpod stolu a zajímavou houpavou chůzí, která pro ni byla typická, přešla na druhý konec místnosti. (Gabriel se o ní vyjádřil jako o ,vyzývavé‘ a významně na mě mrkl.) „Osobně si myslím,“ pokračovala, zatímco nabírala led do dvou vysokých sklenic, „že posádka trochu žárlí na naše občerstvení.“ Zakývala lahví s whisky směrem ke mně. „Oni musejí na moři abstinovat. A když nás vidí jak se posilujeme sklenkou něčeho dobrého, dost je to žere. Stačí vám to?“ Zvedla sklenici; byla v ní víc než štědrá dávka alkoholu.
„Ano – bohatě. Díky.“