Předklonil jsem se a přenesl jsem svou váhu přes lokty na zábradlí. Naprosto klidné moře vypadalo jako srážející se krev – lepkavá, červenohnědá. Znovu mě napadlo, jestli náhodou nemířím do nějakého děsivého podsvětí.
Z dálky se ozval strašidelný výkřik. Osamělý, žalostný, nahánějící hrůzu ztracenými a umírajícími ozvěnami. Zapátral jsem po jeho zdroji. Nebylo třeba velkého úsilí, abych si představil, že vyšel z neviditelných úst nějakého dávno mrtvého námořníka. Ale rozum mi řekl, že to musel být racek, který někde plachtil tím soumračným světem. Díval jsem se ještě dlouho, ale nezahlédl jsem jediného mořského ptáka. Pak se ten tklivý výkřik ozval znovu.
Kam až jsem dohlédl, mezi mořem a oblohou se táhla bledá čára. Mlha, napadlo mě. Pravděpodobně z toho, jak se studený vzduch dotýkal moře, o něco teplejšího. Pak se ale přímo před mýma očima odehrála nenápadná proměna.
V dálce se objevily neurčité siluety. Uprostřed byly víc nahuštěné a směrem k okrajům řídly. Nebylo jich mnoho. Nezdály se být ani tak velké, ale jak jsem se díval, získaly trochu jasnější obrysy. Z mlhy přede mnou pomalu vystupovaly jako nějaký začarovaný Babylon věže šplhající vysoko k nebi. Magická pevnost vznášející se nad vlnami.
Ten pohled mě tak ohromil, že jsem si ani nevšiml Kerris, která ke mně zezadu přistoupila.
„Je to něco, že?“ řekla tiše. Otočil jsem se, a tak jsem uviděl, jak se jí zalesklo v zelených očích, když přikývla a dodala: „Domov.“