Civěl jsem na něho a v hlavě se mi přetlačovala stovka vzteklých otázek, které chtěly ven. Ale byl jsem příliš ohromený, než abych ze sebe nějakou vychrlil.
„Sam Dymes,“ zopakoval, dal si ruku na prsa a couvl k vozidlu. „A teď, byl byste tak laskavý a nasedl? Potřebuju vám něco ukázat.“
Vozidlo se na housenkových pásech dunivě rozjelo po cestě. Cestou míjelo další vozidla. Všechna mu byla podobná. Velké, šedivé slonovité stroje s nápisem JUMBO na boku. Každý měl za kabinou řidiče jinou kresbu. Zahlédl jsem obrázky stiskajících žraločích zubů, komiksových postaviček, štíhlých děv. Každé vozidlo mělo vlastní jméno: Šťastlivka, Divoška, Ohňožrout. To, které stálo úplně na konci řady, se těšilo jménu Žravá Žofka a jeho kresba zobrazovala impozantní ženu, která pojídá trifidy vcelku, jako by to byly celerové výhonky.