„Trifidi.“

Bez oken a s hodinkami, které se zastavily o půl čtvrté, jsem neměl ponětí o tom, kolik může být hodin. Zanedlouho jsem si ale všiml, že proužek světla pode dveřmi čím dál víc slábne, až zmizel úplně. S příchodem noci klapot trifidů zesílil. Také cvrčci se ozývali hlasitěji. Kromě toho se mi zdálo, že někde nedaleko slyším kvákání žab. Když jsem přitiskl ucho na dveře, zaslechl jsem hlasy, ale byly tak tlumené, že jsem nedokázal rozeznat jednotlivá slova.
Vrátil jsem se na lůžko. Oči už mi mezitím přestaly slzet, ale měl jsem nepříjemný pocit, jako bych je měl plné písku, a tak jsem použil trochu pitné vody na to, abych si je vypláchl. Potom jsem si prohlédl pravé předloktí. Kolem žíly se tísnilo šest vpichů. Sáhl jsem si z boku na krk. Bolavé místo pod uchem bylo tak citlivé, až jsem sebou škubl. Před bluesovým klubem mi někdo musel nasadit chvat, zatímco někdo jiný mi píchl jehlu do tepny. Alespoň že si únosci dali záležet a dopravili mne vcelku.