Thursday, November 16, 2006

„Pojďte. Nedělejte žádné hlouposti, třeba že byste se pokusil o útěk. Já vás nezastřelím, ale dosáhnete jedině toho, že se necháte zabít žahanci.“ Její hlas měl překvapivě irský rytmus.
„Kam mě vedete?“
„Někdo si s vámi chce promluvit.“
„Kdo?“
Zřejmě se slovy šetřila, protože neodpověděla. Místo řečí vycouvala ze dveří a namířila mi na obličej.
Nebyl to vhodný okamžik pro náhlé a nepředvídatelné pohyby. Jednoduše jsem zvedl obě ruce do výšky ramen a dával jsem si zatraceně záležet, abych vypadal uvolněně. Doufal jsem, že z mého postoje pochopí, že nemám v úmyslu vzít do zaječích. Přesto jsem se nezbavil živé představy, ve které jsem viděl, jak mě vede k zakrvácenému kůlu. Tam na mne bude čekat řada postav s puškami. Zapudil jsem tu děsivou vidinu, zhluboka jsem se nadechl a vyšel jsem dveřmi ven.