O něco výš

proti proudu byla uvázána slušná sbírka hydroplánů od jednomístných letadel s plováky po velké dopravní hydroplány, které mohly pojmout padesát i víc lidí. S plnou nádrží slušného paliva by mě jedna z těch krasavic mohla přenést přes Atlantik až domů.
Musel jsem udělat ještě několik kroků, než jsem došel k domu. Zadíval jsem se do svahu a zapátral jsem, odkud vychází ten tlukot proutků o dřevité kmeny. A samozřejmě tam byli. Trifidi. Byly jich tisíce. Naštěstí je od tábora odděloval pevný plot, vysoký snad tři metry. Byly tam také stopy po ohni. Tito lidé zřejmě čas od času odrazovali rostliny od toho, aby se příliš mačkaly na plot, jedním či dvěma dávkami z plamenometu. Měl jsem zřetelný, i když iracionální dojem, že mě ty hrozivé rostliny sledují, jak jdu kolem. Tento dojem ještě zesílil, když se tmavě zelené listy začaly chvět, nálevkovité útvary na horním konci kmene se rozkolébaly a náhle se ozvalo bušení proutků o bulvy porostlé štětinami. Že by trifidí morseovka?