Slunce se opíralo

do země tak, jak jsem to neviděl už několik týdnů. Okamžitě mne zasáhlo horko, vlhké horko, které se lepí na kůži. Mým očím chvíli trvalo, než se s tím jasem vypořádaly. Musel jsem si je zaclonit, abych se mohl rozhlédnout po okolí. Potom jsem uviděl, že stojím na mírném svahu, který sbíhá k široké řece s bahnitou hnědou vodou. Po levé i pravé straně jsem měl řady chýší, které dodávaly místu vzezření vojenského tábora. Žena, která mne vedla, působila netrpělivě. Pokynula mi samopalem, abych šel dál.
No co, měla zbraň. Poslechl jsem bez váhání.
Když jsme pak vykročili k nevelkému srubu, měl jsem i nadále možnost rozhlížet se po okolí. Viděl jsem muže a ženy v uniformách. Vozili nebo nosili bedny k dřevěnému molu. Všiml jsem si, že bok po boku tam kotví dvě tmavé, štíhlé ponorky. Usoudil jsem, že jedna z nich mne sem přivezla.