„Nebude ti tohle všechno chybět?“ zeptal jsem se Kerris.
„Věřím, že se přizpůsobím,“ řekla a usmála se. Z šera klubu na mne zazářily její zelené oči. „Kromě toho, těším se, že uvidím, jak tam na druhé straně žijete. Bude to nový začátek pro oba naše národy.“
„Na to si připiju.“ Ťukli jsme si sklenkami.
V tom okamžiku kapela začala hrát. Mluvit se při té hlasitosti nedalo. Zato oči mi těkaly od muzikantů ke Kerrisině tváři, která ve světle z pódia nádherně zářila. Po celou tu dobu kouzelná hudba vzlétala a klesala a Gabrielova kytara zněla střídavě andělsky a ďábelsky. Nechal jsem se jí unést. Když jsem zavřel oči, vzala mě na kosmickou jízdu na saních. Znovu jsem našel v tónech kytary hlubokou vášeň. Pocit absolutní touhy.
Cítil jsem, jak mne někdo vzal za ruku. Otevřel jsem oči a uviděl jsem Kerris. Ruku měla na stole položenou na mé, pozorovala kapelu a hlavou zlehka pokyvovala v rytmu hudby.
Znovu jsem zavřel oči. Zatímco bluesové tóny kouzlily, odevzdal jsem se stavu naprosté a absolutní blaženosti.