Seděl jsem na jednom nízkém sedadle vedle Sama Dymese. Jazmay, která to velké kovové zvíře řídila, seděla pode mnou, s hlavou v úrovni mých chodidel.
Kodrcání mělo jeden pozitivní efekt. Otázky, které jsem v sobě dusil, dostaly najednou volnost.
„Proč jste mě sem sakra přivezli?“
Sam Dymes na mě vrhl pohled, z něhož čišela bezelstnost. „Jednak jsem vám potřeboval něco ukázat. Držte se pevně, za okamžik projedeme bránou. Trochu to tady drncá.“
„Ne… sakra… do hajzlu! Proč jste mě přivezli na tohle místo? Proč jste museli zastřelit mého přítele? A co jste proboha udělali s Kerris?“
„Kerris?“ bezděčně si promnul bradu. „Je v pořádku.“
„Jak to můžete vědět?“
„V této věci mi budete muset věřit.“
„Je tady?“