Algonquinové

Jazmay vozidlo zastavila na okraji planiny. Před námi údolí prudce klesalo k řece, která se leskla v poledním slunci. Sam se postavil na ocelovou tyč, která se táhla mezi oběma sedadly, odjistil průlez ve střeše kabiny a odklopil ho. Na okamžik se svýma modrýma očima soustředěně rozhlédl kolem Jumba. Potom na mě kývl.
„Čistý vzduch. Nejbližší trifid je pět set metrů od nás.“ Vysoukal se průlezem na střechu vozidla. „Nic na tom není, pane Masene. Postavte se doprostřed té tyče, pak už se přitáhnete.“
V mžiku jsem stál vedle něho na kovovém hřbetě stroje. Za sebou jsem viděl čáru vyrytou pásy do drnů, kam až oko dohlédlo. Jak řekl Dymes, opodál stál osamělý trifid. Ať měl jakékoli smysly, vytušil, že tam jsme, a začal na třech krátkých nohách kolébavě postupovat směrem k nám.
Sam si pohybu všiml také. „Máme spoustu času, než sem dojde. Měl byste vidět jednu důležitou věc. Pak mnohem lépe pochopíte, co vám potřebuju říct.“
Podal mi triedr.