Wednesday, December 27, 2006

„Páni.“ Rozhlédl se, jako by se kochal výhledem. „Je skvělé, že nám zase svítí slunce. Měli jsme tady tmu deset dní v kuse. Trifidy to tak vydráždilo, že lezli jeden přes druhého, aby se dostali do tábora…“ Zhluboka se nadechl. „Slunce, skvostné slunce.“ Zaclonil si oči a ukázal dolů do údolí. „Vidíte něco, pane Masene?“
Podíval jsem se. „Řeku. Stromy. Nějakých tisíc trifidů… shromážděných ve třech skupinách.“
„Podívejte se dalekohledem. Vidíte ještě něco?“
„Ano, kouř. Necelý kilometr odsud. Z nějaké osady?“
„Trefa do černého, pane Masene. Podívejte se líp.“
V dalekohledu jsem uviděl zákrut řeky ve tvaru písmene U. „Několik kánoí na břehu a… nějaké čtyři, pět… řekněme osm roubených domků a… Proboha.“ Překvapením jsem se zajíkl. „Co se to tam dole děje, kruci? Vždyť je zabijí!“
Sam se klidně zahleděl dolů. „Co tedy vidíte – řekněte mi to přesně.“
Můj počáteční úlek se změnil v úžas. „Jsou tam lidé,“ řekl jsem mu. Vrátil jsem se k tomu fantastickému, ale neskutečnému pohledu. „Žijí v táboře, který nechrání žádný plot. Vidím děti, jak si hrají v porostu trifidů. Dokonce si rostlin ani nevšímají.“
„A rostliny si nevšímají jich.“ Dymes si vzal dalekohled a podíval se sám. „A ve stínu jednoho trifida sedí stařec.“
„Počkejte chvilku…“ Stiskl jsem kořen svého nosu mezi palcem a ukazováčkem a zavřel jsem oči. „To není pravda… to je…“