Kolumbův rybník

Během třiceti minut jsme byli ve vzduchu. Náš hydroplán byl kombinací poštovního, nákladního a dopravního letadla. Sam, Gabriel a já jsme měli jakž takž pohodlí ve středové kabině, zatímco přespočetní členové posádky využili možnost zaslouženého zdřímnutí v lůžkových kójích.
Letadlo odstartovalo po proudu a potom zatočilo zpátky nad náš tábor. To, co pro mne na čas byl celý svět, se z tohoto pohledu jevilo jako o málo víc než malá mýtina s několika černými šmouhami, které označovaly místa vypálených budov.
Letadlo s hukotem stoupalo výš na oblohu. Slunce vytrvale zářilo. Řeka pod námi se jako stříbrný tlustý had klikatila ke vzdálenému oceánu. Nezpozoroval jsem žádná města, třebaže jsem věděl, že kdysi tam nějaká musela být. Území, které tak těžce vydobylo lidstvo, si příroda za ta léta vzala zpět. Popínavé rostliny, stromy, keře, bodláky a obrovská moře kopřiv zahalily zeleným závojem cesty, železnice i města. A nebylo pochyb o tom, že své hlídky tam dole bude mít i trifidí okupační armáda.
Poté, co jsem několik posledních dní seděl na zemi, bylo příjemné usadit se do pohodlného křesla v kabině.
Sam Dymes dlouho dumal nad touto krajinou, zbavenou lidského osídlení, a pak řekl: „Dá práci získat to zpátky. Naše děti a jejich děti to zaměstná ještě na mnoho budoucích let.“
„Ty jsi alespoň optimista, Same,“ poznamenal Gabriel. „Vidíš dobu, kdy budeme moci začít ty prašivé trifidy vyhánět.“
„Jasně, já jsem optimista. Ostatně, jaký by mělo smysl vzdorovat, dřít se, plánovat a bojovat, kdybych nevěřil, že děláme nějaký pokrok?“ Zazubil se. „Kdybych si myslel něco jiného, otevřel bych dveře tamhle naproti a vykročil do širého modrého prázdna.“
Povídali jsme si ještě chvíli, hlavně o tom, co se objevovalo v rovině pod námi, včetně něčeho, co vypadalo jako obrovský tovární komplex, který teď pohltilo jezero. Ucpání odvodňovacích příkopů znamenalo, že se voda vrátí na starou úroveň, než se podaří získat krajinu zpět. Tady v nížinách jsme jasně viděli pozůstatky továren, škol a domů, které se jevily jako obdélníkové ostrůvky uprostřed širé vodní hladiny.
Letěli jsem dál. Díval jsem se ven na stříbrná křídla, která se leskla na slunci. Čtyři mohutné motory o výkonu šestnáct set koňských sil nás snadno nesly vzduchem. Mohli jsme pohodlně letět rychlostí tři sta padesáti kilometrů za hodinu ve výšce čtyři a půl tisíce metrů. Kdybych letěl sám, tímhle strojem bych se dostal domů na ostrov Wight za patnáct hodin. Chvíli jsem si v hlavě dělal další propočty. A ještě stále jsem dumal nad logistikou takového letu, když jsme klouzavě přistáli.
Dokonalé přistání. Mé oko profesionálního pilota si všimlo úhlu, pod jakým břicho hydroplánu políbilo hladinu a po obou stranách vychrlilo gejzíry vodní tříště. Pilot úplně pustil plyn a tón motorů okamžitě poklesl. Letadlo klouzalo po hladině a pomalu zpomalovalo.
Chvíli jsem měl pocit, že jsme přistáli na obyčejném jezeře, které jen mělo zvláštní jméno (vzhledem ke své obrovské rozloze) Kolumbův rybník. Ale brzy jsem zjistil, že se jedná o jedno z ,nových‘ jezer, která vznikla selháním systému umělého odvodňování. Hydroplán pomalu jel vodou k něčemu, co mohla být jedině cihlová kostelní věž, tyčící se nějakých šest metrů nad hladinu. Z vody vyčnívala horní polovina hodin. Ručičky se zastavily v čase za deset minut dvě. Napravo od věže vyčnívalo z vody několik hnijících střešních trámů, které označovaly pozůstatky hlavní budovy kostela.