„Proč ne? Nepleťte si ale Boha s náboženstvím. Mělo by se o nich mluvit odděleně. Místo toho zkuste brát náboženství jako plán pro život. Něco jako soustavu pravidel, která tvoří ústavu národa.“
Mladík přinesl hrnky s čajem a kávou. Gabriel Deeds už se neudržel. „My všichni bychom se vás rádi zeptali na jednu věc…“
„Och, myslel jsem si, že se té otázce nevyhneme.“ Chee pokýval hlavou. „Jak je možné, že se moji lidé volně pohybují mezi trifidy, aniž by se jim něco stalo?“
Sam sevřel ruce kolem horkého hrnku. „To je ta velká otázka, pane.“
„Dovolíte, abych vám sáhl na tvář?“ Chee natáhl ruku k mé bradě. Nechápavě jsem přikývl. Jeho snědé prsty, tuhé jako kůže, mi zlehka přejely po bradě.
„Strniště,“ prohlásil. „Teď si sáhněte vy na mne, prosím.“
Poslechl jsem ho. „Cítíte to?“ usmál se. „Hladká jako melounová slupka. Žádné strniště.“ Místo aby odpověděl na původní otázku přímo, řekl: „Je to dvacet let, co trifidům padl za oběť poslední člověk z našeho kmene.“
„A potom?“
„Některé z nás čas od času žahli. Ale otrava nebyla nikdy smrtelná. Před patnácti lety na nás žahnutí nemělo jiný účinek než vlastní sílu úderu.“
Gabriel se zachmuřil. „Jak si vysvětlujete, že jste se stali imunními?“
„Myslím si, že odpověď spočívá částečně v tom, co jsem právě demonstroval. Vidím na vašich bradách vousy. To je pro nás něco nového. Považte, je mi pětapadesát a nikdy jsem neměl na bradě jediný vous. Musíte si uvědomit, že mezi indiány a Američany, kteří přišli na kontinent později z Evropy nebo Afriky, jsou značné biologické rozdíly. Jistě je vám to známo. Podívejte se na nás: rovné černé vlasy, těžká víčka, asijský vzhled… široké obličeje, jiná barva kůže.“ Ukázal si na tvář. „Podívejte se hlouběji a najdete další. Mezi námi najdete jen málo dospělých, kteří mají tělesné ochlupení, často se vyskytují řezáky lopatovitého tvaru, chybí krevní skupina B, málo je zastoupena krevní skupina 0, častý je výskyt krevního faktoru Diego. Zkrátka a dobře, pánové, matka příroda uvařila naši krev trochu jinak než vaši.“
„To je odpověď?“ Přistihl jsem se, že jsem skoro zklamaný. Čekal jsem něco na úrovni léku proti trifidům. „To, že existují drobné rozdíly ve vaší krvi nebo chromozomech, znamená, že jste na rozdíl od nás imunní vůči trifidímu žahnutí?“
„Možná ano.“
Gabriel uvažoval bystřeji než já. „Ale sám jste naznačil, že je to postupný proces. Že před více než dvaceti lety vaši lidé ještě umírali na trifidí žahnutí. Ale potom, po několika letech, jste najednou získali imunitu.“
„To je pravda,“ připustil Chee. „Myslím, že latentní přirozenou imunitu stimulovalo to, že naši lidé požívali trifidy ve velkém množství. Pamatuji si, že jsem jako chlapec pravidelně obědval hustou zeleninovou polévku ochucenou nakrájenými kousky žahadla. To jídlo v naší rezervaci vzniklo spíš z ekonomické nouze než z nějaké touhy po kulinářském dobrodružství.“
„Takže postupné vystavování trifidímu jedu v dlouhém časovém období spustilo nějakou imunitní reakci?“ Gabriel si v zamyšlení stiskl spodní ret mezi palcem a ukazováčkem. „A teď vám svoboda pohybu dává výhodu nad všemi ostatními.“
„Vzácnou výhodu,“ řekl Chee a bez jakékoli škodolibosti dodal: „A někdy nám dopřává určité uspokojení.“