„Kruci,“ hekl Gabriel. Na pažích mu naběhly svaly. „Koho by napadlo, že chytání ryb může být taková fuška?“
Dál jsme táhli ze všech sil. Nakonec se nám podařilo dosáhnout pokroku. Lano sítě se objevilo na hladině, a když jsme začali síť táhnout ke břehu, vytvarovala se do podkovy. O pět minut později jsme vytáhli síť na břeh. Lilo z nás tak, že nám krůpěje potu stály na čele, velké jako perly. Gabriel zhodnotil náš úlovek s nemalým znechucením. „Taková dřina pro tohle?“
V síti sebou házelo sotva tucet ryb, jejichž výživná hodnota byla pochybná. Ještě chvíli jsme dumali nad naším žalostným úlovkem a pustili jsme se do vymotávání ryb ze sítě. Střevle jsme vraceli do vody a větší sourozence jsme házeli do koše.
Gabriel znechuceně ohrnul nos. „Polívka z ryb a trifidích výhonků. Paráda.“
Když pak odtáhl chuchvalec řas, najednou zaklel. Potom se zapitvořil a začal páčením vysvobozovat malíček ze sevření račího klepeta. Jakmile je sundal, strčil si prst do úst a potom s ironickým úsměvem řekl: „Začínám být paranoidní, Davide? Nebo má matka příroda na nás pifku?“ Upustil raka do koše. (Dalo se čekat, že sladkovodní korýš skončí v polévce spolu se vším ostatním, co se kuchaři podaří sehnat.) „Co bych dal za šťavnatý steak. Hromadu bramborového salátu. Do zlatova osmažené hranolky. Krémovou majonézu. Chřupavý salát. Sladké brambory. Korbel vychlazeného piva. Kolik –“
„Psst.“ Zvedl jsem ruku. „Neslyšíš nic?“
Chvíli jsme stáli a poslouchali. Zahleděl jsem se proti proudu řeky, odkud jako by se zvuk ozýval. Jediné, co jsem viděl, byl stříbřitý pás vody mezi břehy. Z řady vrbiček se vzneslo hejno ptáků, které zvuk vyrušil.
Gabrielův obličej ztuhl. „Sakra. Ať to nejsou zase oni.“