Wednesday, March 14, 2007

Na to se nám těžko hledala odpověď. Měli jsme před sebou muže se zdravou rodinou, ze sebevědomé a očividně nezávislé komunity, která měla novou víru. Víru, která jí dávala sílu, smysl existence a sebeúctu. Těmto lidem neublížilo Oslepení ani trifidí invaze. Pro ně zvrat, k němuž došlo před třemi desítkami let, neznamenal katastrofu jako pro nás. Pro ně se stal spásou.
Když čtveřice indiánů odešla, pokračovali jsme ve své práci. Já jsem odstříhal zničené části plotu. Do soumraku byl připravený na natažení nových drátů. Vyčerpaně jsem se doploužil pod přikrývku za hradbou Jumb. Nahoře na jednom vozidle hlídka brnkala na kytaru bluesové tóny, melancholické a zároveň příjemné. Přistihl jsem se, jak si mezi bdělostí a spánkem přehrávám rozhovor s Cheem a znovu v duchu vidím ty moudré oči, lesknoucí se pod těžkými víčky. Mluvil o biologické odlišnosti jejich krve, která jim dávala imunitu vůči trifidímu žahnutí. Představoval jsem si ho a jeho děti, jak se beztrestně procházejí houštinami trifidů.
A v tom okamžiku jsem se posadil s jediným slovem na rtech: „Christina.“ Ta myšlenka vyskočila naprosto spontánně a zazářila mi v hlavě se silou biblického zjevení: Christina běhala mezi trifidy. Viděl jsem ji. Je také imunní proti jejich jedu. Ale ať se propadnu do pekel, jestli má v žilách kapku indiánské krve…