DVACÁTÁ OSMÁ KAPITOLA

„Ano. Nemáme přístup k injekčním jehlám, takže ho děláme výhradně ve formě tablet. Přinesli jsme také opiáty ulevující od bolesti.“
Na Samovi bylo vidět, že je dojatý. Chvíli se zdálo, že není schopen nic říct. Potom z něho vypadlo: „Totiž… děkujeme vám. Milionkrát vám děkujeme. Ani nevíte, co to pro nás znamená. Lékárničky už nám došly. Všechny zásoby zdravotnického materiálu, které jsme měli, shořely i s klinikou.“ Nadšeně si s nimi potřásl rukou. „Ještě jednou milionkrát díky. Děkuju vám – začínám to slovo používat tak často, že úplně zevšední… Zachránili jste nám dnes život, ale vy to nejspíš víte, ne? Páni! Ani nedovedu vyjádřit, jak jsem vám vděčný, že jste k nám dnes přišli.“
„Jsme vaši sousedé. Viděli jsme, že potřebujete pomoc.“
„To je od vás opravdu křesťanské. Jestli vám ta fráze nevadí. Ale kuš, kde jsem nechal své vychování? Posaďte se, prosím… ano, ovšem. Tady na polštáře, stále to pojímáme trochu neformálně, jinak to ani nejde. Určitě si s námi dáte kávu… a myslím, že máme i čerstvý chléb… našli jsme jednu pec, která ještě byla provozuschopná. Zaplaťpánbu za malé zázraky.“