DVACÁTÁ SEDMÁ KAPITOLA

Ve chvíli, kdy jsem si oblékl ochranný oděv z pevného plátna, abych mohl jít opravovat plot, se objevil Gabriel. Ukázal mi vědro injekčních stříkaček a vysypal je do sudu na odpadky. „To tady zůstalo po Torrencových vojácích.“
„Morfin?“
Zavrtěl hlavou. „Amfetaminy. Jeho muži měli toho svinstva v sobě tolik, že když vtrhli na břeh, museli mít pocit, že jedou na raketové palivo.“ Otřel si ruce do hadru, jako by přišly do kontaktu s něčím nečistým. „Ti chudáci byli tak sjetí, že ani necítili, když je zasáhla kulka. To je kanón, ten Torrence, co? Člověk ho chtě nechtě musí obdivovat.“
Plot byl na kusy. Zpocený uvnitř ochranného oděvu na celém těle, chopil jsem se štípaček a začal jsem uklízet zamotané dráty, aby mohli přijít oplocovači a natáhnout na kůly nové dráty. Sto metrů napravo ode mne cvakala štípačkami další postava – díky ochrannému oděvu na pohled zcela bezpohlavní. Nebylo nijak příjemné rozmotávat tyhle drátěné špagety v situaci, kdy se trifidi buď kolébali kolem mě do tábora (kde se o ně postarají protitrifidí čety), nebo si mou hlavu vybírali jako cvičný cíl. Každou chvíli plesklo o skleněnou přilbu šlehnutí žahadla. Bylo to něco, co mě nikdy nepřestalo hluboce rozčilovat.
Přesto jsem pokračoval v práci, stříhal jsem dráty a tahal jsem je ven ze změti trifidů rozdrcených při našem úniku. Přemýšlel jsem, jestli ve velení Lesáků, které se nacházelo několik set kilometrů na jih, vědí o Torrencově útoku na jeden z jejich vojenských táborů. Komunity se v těchto dobách natolik obávaly poskytnout informace o své poloze, že se raději úplně vyhýbaly rádiovému vysílání. Raději se spoléhaly na něco, co se podobalo Pony expresu, konkrétně psaným zprávám doručovaným přímo. Vzhledem k této hluboké vzájemné nedůvěře hraničící až s paranoiou bylo těžké si představit, že tyto různorodé komunity roztroušené po celém světě někdy navážou vzájemný kontakt, natož aby se dohodly na vytvoření aliancí, které by spolu obchodovaly a navzájem se podporovaly. Možná měl otec pravdu. Lidstvu bude souzeno existovat v roztroušených úlomcích, které se nakonec scvrknou a zaniknou úplně.
I v tuto chvíli, kdy Torrencovo odporné dílo útočilo nejenom na mé oči, ale i na můj nos, neboť teplé dny a spousty bakterií udělaly na mrtvolách své, musel jsem o tom muži přemýšlet. Jistě, byl krutý. Jistě, byl válečný štváč. Jistě, byl nepochybně drakonický. Přesto… přesto ho poháněla opravdová vize budoucnosti. Jeho metody sice byly špatné, ale cíl byl správný.
Přestřihával jsem štípačkami lesklé dráty a oddával jsem se úvahám. Byl jsem do nich dokonce tak pohroužený, že jsem si vůbec nevšiml, že někdo přišel.
V jednom okamžiku jsem viděl jen chlupaté bulvy trifidů a masu tmavě zeleného listí. V dalším jsem si uvědomil, že tam stojí čtyři lidé a pozorují mne.
Reflexivně jsem se hned podíval po brokovnici, kterou jsem nechal opřenou o kůl plotu. Jeden ze čtveřice, mladá žena s havraními vlasy, okamžitě natáhl tětivu luku a vypustil šíp. Se zvukem prudce rozráženého vzduchu se šíp mihl kolem mě, zaryl se do dřevěné pažby brokovnice a úhledně ji rozštípl vedví.
Znehybněl jsem a zíral jsem na ty čtyři přes svou průhlednou přilbu. Vady materiálu lehce deformovaly jejich těla, takže vypadali spíš jako přízraky než jako opravdoví lidé. Přesto jsem viděl dost jasně, jak dívka nasadila na tětivu svého luku další šíp a namířila jím přímo na mou hruď. Pak napjala tětivu.