„Není to optická záležitost? Nerozumím. Přece –“
„Ne… ne.“ Vztyčil prst. „Ne všechna zvířata vidí pomocí optické soustavy. A vzpomeň si, jak jsem řekl, že používám slovo ,vidí‘ v uvozovkách.“ Nadechl se. „Vezmi si třeba delfíny. Mají oči jako my, ale když chtějí sledovat rybu, vyhnout se skalám nebo lodím, spoléhají na zvuk.“
„Myslíš něco jako přirozený sonar?“
„Až na to, že je nesrovnatelně citlivější než hrubé elektronické sonary, jaké máme my. Delfín vysílá mlaskavé zvuky tempem asi tří set za vteřinu. Zvuk se odrazí od ryby, ozvěna je zachycena delfínovou spodní čelistí, odkud se přenáší do středního ucha a pak dál do té části mozku, kde se zvuk zpracovává. Ale pozoruhodné na tom je, že delfín zvuk neslyší, on ho ,vidí‘ způsobem, který dost dobře nechápeme. Víme však, že ,vidí‘ trojrozměrný obraz ryby, kterou loví. A jelikož zvuk prochází měkkými tkáněmi, vidí rybu nejenom zvenčí, jak bychom ji viděli my, ale vidí ji také zevnitř – její kostru a některé vnitřní orgány s větší hustotou.“
„Zadrž, Gabrieli. Takže ty mi chceš říct, že trifidi ,vidí‘ ozvěny zvuků, které vydávají svými proutky?“
„Přesně tak. Myslím si, že ozvěny zachycují tím kalichem na vrcholu stonku. Zkus se nad tím zamyslet – byly by to dokonalé přirozené antény.“ Kývl hlavou směrem k vozidlům. „Ale ti, kteří jsou odcloněni všemi těmi pancíři, nás ,nevidí‘, protože pro jejich klepání je to překážka. Ale kdybychom s těmi vozidly odjeli, uviděli by nejspíš nejenom naše vnější tvary, ale také naše kosti a nejspíš i to, co jsme měli k večeři.“
„To nejsou zrovna povzbudivé zprávy. Úplně stačí rostlina, která chodí, slyší a zabíjí. Teď vidí i ve tmě?“ Pokrčil jsem rameny. „To vychyluje misky vah v jejich prospěch, nemyslíš?“
„Souhlasím.“ V Gabrielových očích bylo vidět starosti. „Ale kladu si teď jinou otázku: jaké překvapení na nás vytáhnou příště?“
Jestli měli trifidi nějaká nepříjemná překvapení v rukávu, dobře je schovávali. Další trifidi se však přidali k rostoucímu zástupu za kruhovou hradbou z našich vozidel. Většinou nedělali nic jiného než to, že se kolébali a rachotili svými proutky, přičemž si nás nepochybně důkladně prohlíželi skrz naskrz (pokud byla Gabrielova sonarová hypotéza správná).
Udržovali jsme uvnitř naší ohrady od rostlin široký odstup. Dávali jsme si pozor, abychom zůstávali mimo dosah jejich žahadel. Kromě těchto sebezáchovných opatření jsme prakticky nemohli dělat nic jiného než povídat si, jíst zásoby sušených potravin a čas od času opustit bezpečí tábora, abychom nasbírali dřevo na oheň, samozřejmě náležitě oblečení do protitrifidí výstroje včetně velkých válcových přileb z plastového ,skla‘.
Sam Dymes žil prvních několik dní ve stínu svých starostí. Mluvil přerývaně, jako by jeho sebedůvěru zcela nahlodaly pochybnosti. Ale třetí den už to byl z větší části zase on. Pořád mluvil váhavě a hojně svou řeč prokládal těmi ehm, eé a dlouhými zamyšlenými mmmmm… ale často se stávalo, že právě v okamžiku, kdy si člověk myslel, že se jeho proslov úplně zadrhne, slova najednou nabrala spád a valila se z něj jedno za druhým. Byl to člověk žijící neklidnou energií. Když se dostal do ráže, ožilo celé jeho vytáhlé tělo; to potom chodil sem a tam a vášnivě gestikuloval. V takovou chvíli mu slova létala ode rtů, jako by byl rozený řečník.