Jedno Jumbo s posádkou už poslal zpátky, aby nenápadně sledovalo tábor. Mělo se vrátit hned, jak to bude vypadat, že Torrencovi žoldáci místo opustili.
Na konci třetího dne po přepadení jsme dostali další návštěvu, dá-li se to tak říct. Přes planinu se přiblížili tři muži. Šli uvolněným tempem jako lidé, kteří jsou zvyklí chodit pěšky na velké vzdálenosti. Lesáci okamžitě zpozorněli a sledovali blížící se muže se zbraněmi ve střehu. Ale trojice si dala záležet, aby se našemu ležení vyhnula velkým obloukem.
Podle toho, co jsem viděl, to byli dva mladí muži, kteří doprovázeli jednoho staršího. Všichni měli dlouhé vlasy svázané do jednoduchého ohonu. Na sobě měli oděvy z barevných tkaných látek a nesli si těžké, napěchované rance, pravděpodobně s ulovenou zvěří nebo kůžemi. Přes rameno měli luky s toulci plnými šípů.
A tito lidé jednoduše procházeli mezi trifidy, jak jsem to viděl už dřív, jako by ty zlověstné rostliny nebyly nebezpečnější než jabloně.
Algonquinští lovci se krátce zastavili a podezíravě se zahleděli směrem k nám. Ale jakmile usoudili, že jsme tam nepřišli páchat nic zlého, pokračovali v cestě, aniž se jedinkrát ohlédli. Uvolněným krokem prošli mezi shromážděnými trifidy, jako by nic.
Trifidi sice o blízkosti indiánů věděli (viděl jsem, jak k nim rostliny natáčejí své kalichy), ale žádná se nepokusila zaútočit na ně. Gabriel Deeds se díval, jak muži jdou po planině a ztrácejí se v dálce. Potom se ke mně otočil a tiše řekl: „Kdybychom se tak mohli naučit podobný trik, život by vypadal mnohem růžověji.“
Hodinu a něco poté, co se nám ,návštěvníci‘ ztratili z dohledu, přikodrcalo zpět do ležení naše Jumbo. Po krátkém rozhovoru s jeho posádkou si to Sam Dymes namířil dlouhými kroky ke mně. „Odešli.“ Chmurný výraz dodával jeho tváři vzezření, jako by byla z kamene. „Je na čase, abychom se vrátili.“ Po tomto stručném proslovu pokynul svým lidem ke strojům.
Vraceli jsme se do tábora. Netěšil jsem se na to, co tam najdeme.