Thursday, March 01, 2007

Trifidi, kteří jsou k nám nejblíž, ti, kteří jsou schovaní za Jumby, nezrychlili tempo svého klepání. Ale ti, kteří nás měli jako na dlani, najednou zdivočeli; klepání se tak zrychlilo, že to znělo jako datel nebo kulomet… žádné ťuky ťuky ťuk, ale rychlé drrrrr.“
„Chceš říct, že reagovali na můj pohyb? Ale to přece víme odjakživa.“
„Jasně, ale tady se něco změnilo. Reagují z větší vzdálenosti. A všimni si, že všichni ti na kopečku na tebe míří svými kalichy –zaměřují tě – jako by to byly radarové antény.“
„Takže podle tebe prošli nějakou vývojovou změnou? Ale proč zrovna teď?“
„Proč ne? Když se změní přírodní podmínky, musí se život přizpůsobit taky, nebo se zařadit do zástupu vyhynulých k dinosaurům, blbounům nejapným a tasmánským vakovlkům.“ Zamyšleně si přejel rukou po bradě. „Podle mě to, že slunce přestalo na nějaký čas svítit, aktivovalo nějaký kvantový skok v jejich vývoji.“
„Ale evoluční změna trvá tisíce let.“
„Za normálních okolností to tak je. Jenže to, co tady máme před sebou, nejsou normální tvorové. Tyhle rostliny zpřetrhaly přírodní zákony a přepisují je, aby mohly dosáhnout svého cíle. Konkrétně zdědit Zemi.“
Znovu jsem pohnul rukama. Tentokrát jsem to slyšel. Trifidi na kopečku zarachotili svými proutky tak rychle, že to znělo spíš jako bzučení než klepání.
„Ale ten zvuk vydávají jenom ti na pahorku. Ti, kteří jsou hned za Jumby, nic zvláštního nedělají.“
„To proto, že tě nevidí,“ odpověděl Gabriel s triumfálním tónem v hlase. „Ale slovo ,vidí‘ používám v uvozovkách.“
Usmál jsem se. „Něco mi říká, že kdyby tady byl otec, vy dva byste si náramně popovídali. Moje znalosti botaniky jsou značně kusé.“ Seskočil jsem z kmene na zem. „Takže, Gabe, jak to funguje? Žádný fyzický důkaz očí se přece zatím nenašel, ne?“
„Podle mne to není optická záležitost.“