Vypadalo to absurdně,

ale vedle se pohupoval říční parník hodně starého data výroby, dokonce i s kolesy na zádi, uvázaný ke kostelní věži. K němu byly připoutány dva nákladní čluny a něco, co vypadalo jako vor z prken udržovaný na hladině několika desítkami plechových sudů. Pak, v řadě za ním, pluly tři velké hydroplány, velikostí srovnatelné s tím, kterým jsme právě přiletěli. Bylo tam také několik vodních letadel skromnějších rozměrů.
Naše posádka rychle otevřela dveře letadla. Když pak přijelo blíž k voru, muži vyskočili na prkna a zkušeně letadlo přivázali. Motory zakašlaly a zmlkly.
Vystoupili jsme na vor. Přivítalo nás zvláštní ticho. Sluneční paprsky tančily na hladině. Na starém kolesovém parníku, který sloužil jako ubikace, se nic nepohnulo. Vlna na jezeře způsobila, že někde nedaleko cinkl zvon. Ponuré zvonění se neslo přes vodu, dokud je nepohltila obrovská prázdnota, která nás obklopovala. Čišela z ní bezútěšnost. Mrtvý zvuk, z něhož mrazilo.
Gabriel vypadal mrzutě. „Copak, žádný uvítací výbor?“ Prázdnota vzala jeho hlasu obvyklou hloubku.
Sam se nechápavýma modrýma očima rozhlédl po pestré směsi plavidel uvázaných ke kostelní věži. „To je vážně zvláštní. Měla by tady být sedmičlenná posádka. Kam všichni zmizeli, sakra?“
Mezitím vystoupili z letadla také ostatní a stejně zmateně zůstali stát na voru.
Sam si udělal z rukou hlásnou troubu. „Haló! Je tam někdo?“ Ta hladová prázdnota jeho volání spolkla. „Haló!“
Žádná odpověď. Dokonce i zvuk zvonu se vytratil do ztracena a zůstalo jen studené, škodolibé ticho.
„To ne,“ zašeptal Sam. Vycítil něco zlověstného. „Ne, to ne, to ne.“
Vír na vodě lehce rozkolébal vor a dal podnět k několika vlhkým, srkavým zvukům, které vyšly odněkud zpod něj. Sam došel k lávce, která vedla na sousední nákladní člun. Tam se zastavil, přitiskl prst na rty, abychom byli zticha, a vytáhl revolver.
Voda zavířila a ze spodní strany voru se znovu ozval ten hladový, srkavý zvuk. Také zvon se znovu rozezněl – prázdným, strašidelným zvukem, který se nesl přes vodu. Tentokrát jsem si všiml, že vychází ze zvonu natřeného na červeno, který byl připevněn k jakési šibenici vedle lávky. Na ceduli pod ním bylo napsáno: Zazvoň a zdrhej. Zřejmě poplašný systém zdejšího personálu.
Sam opatrnými kroky překonal lávku a dal nám znamení, abychom šli za ním. Všiml jsem si několika stop, z nichž vysvítalo, že se tady stalo něco hodně špatného. Do dřevěného zábradlí byla zaražená sekera. Na palubě nákladního člunu ležely střepy porcelánového hrnku. Člun sloužil jako jedna z dílen, kde mechanici prováděli údržbu letadlových motorů. Jeden motor tam ležel částečně rozebraný. Na krytu palivového čerpadla byl položený klíč, jako by si mechanik jenom odskočil na cigaretu. Jinde byly kromě známek normálního pracovního dne také stopy násilí. V dílně stál šálek, v němž zůstala ještě polovina kávy, teď už vyčichlé. Nedaleko zábradlí zase lesklé čáry v ocelové palubě svědčily o tom, že na ni někdo zaútočil sekerou a udělal do kovu hluboké, dlouhé rýhy.
„Do prdele,“ zavrčel Sam. „Co se tady stalo, u všech rohatých?“
„Torrencovi muži.“ Gabriel měl samopal připravený ke střelbě.
„Nedovedu si to představit. Nemají letadla, aby sem mohli přiletět. K nejbližší splavné řece, která ústí přímo do otevřeného moře, je to třicet kilometrů. I kdyby se o tomto místě dozvěděli, museli by čluny táhnout přes kilometry území ovládaného trifidy, aby se dostali sem na jezero.“ Nechápavě zavrtěl hlavou. „Nedává mi to smysl.“