Třicetimetrová žahadla šlehala vzduchem se zlověstnou přesností a zasahovala obnažené tváře. Zanedlouho se na ulici svíjely desítky těl.
Ječící muži a ženy prchali jedním směrem ke zdánlivému bezpečí, ale čekal je další trifid, který se vykolébal zpoza rohu. Nezbylo jim než se rozběhnout stejnou cestou zpátky.
Rozhlédl jsem se po ulici. Úzký vchod do metra se ucpal lidmi, kteří se prodírali a probojovávali do podzemí se zoufalou nadějí, že tam najdou bezpečí.
Právě tento tón šíleného křiku upoutal pozornost jednoho trifida. Přestal postupovat na sever. Kalich na vrcholku kmene se otočil, aby – a neměl jsem o tom nejmenší pochybnost – aby se podíval na tu masu lidí, snažící se vecpat do úzkého schodiště. Poznal, kde najde snadnou kořist, změnil směr a kolébavě se vydal ke stovce zoufalých lidí.
A tento netvor se uměl pohybovat opravdu rychle. Stonek se prudce kýval dopředu dozadu vysoko nad nákladními auty. Viděl jsem, jak se spirála žahadla stahuje, připravená udeřit.
To mi stačilo. Vytáhl jsem z kabely samopal, zamířil jsem a poslal jsem zákeřné rostlině pořádně dlouhou dávku, která roztrhala kalich na kusy a zničila jeho žahadlo.
Gabriel mě probodl zlostným pohledem. „To jsi neměl dělat, Davide.“
„Nebudu tady jen tak stát a dívat se, jak ty obludy masakrují nevinné lidi.“
„Davide, to není náš cíl.“
„Já ti kašlu na takový cíl.“