„Tomuhle se to zřejmě podařilo.“ Kývl jsem hlavou směrem, k rostlině, která dál postupovala na třech mohutných, ale stále podivně pahýlovitých nohách. Ještě nikdy jsem neviděl exemplář takové velikosti. Podobně jako vodní odrůda zabijácké rostliny, na kterou jsme narazili v Kolumbově rybníku, musely i tyto varianty vyrůst někde v americkém vnitrozemí, daleko od lidských očí. Byla to další známka trifidího intelektu. Skrylo snad trifidí ,nejvyšší velení‘ tuto variantu jako tajnou zbraň, kterou použije, až usoudí, že lidé jsou nejzranitelnější?
Tato obluda musela být pětkrát větší než nejvyšší sesterské rostliny. A také se zdálo, že se pětkrát rychleji pohybuje. Přešla přes cestu a zmizela v postranní ulici.
„Tím se netrap,“ řekl mi Gabriel. „Protitrifidí čety ho brzy spálí.“
Ani to pořádně nedořekl, když se z další příčné ulice za námi vyvalila úplná masa vegetace. Napočítal jsem snad osm trifidů. Byli přinejmenším stejně vysocí jako jejich druh, který se právě odkolébal směrem k Times Square. Žahadla se vymrštila. Bylo slyšet další výkřiky. Zavládla totální panika. Motory aut řvaly, jak se řidiči snažili najít únikovou trasu, ale v situaci, kdy doprava stejně už stála, dosáhli jedině toho, že narazili do jiných aut. Mnozí spoléhali na to, že ve svých vozidlech budou v bezpečí, a s okny zavřenými na doraz se krčili uvnitř. Ale čekalo je kruté zjištění, že nejsou tak dobře chránění, jak doufali. Ta gigantická žahadla měla takovou sílu, že dokázala jediným úderem rozbít přední sklo. Další útok našel posádku auta a během několika vteřin ji s vražednou efektivitou otrávil.
Motoristé rychle pochopili, že mohou uniknout jedině pěšky, a tak rozrazili dveře svých aut a dali se na útěk. Mnozí nebyli dost rychlí.