„To byl chytrý tah, Davide,“ uznal zdráhavě Gabriel. „Dal jsi těm lidem šanci zachránit si krk.“ Podal mi samopal zpátky. „Ale je čas, abychom udělali to, kvůli čemu jsme sem přišli. Pojďme.“
S těmito slovy zamířil v čele našeho malého oddílu směrem k Empire State Building. Tou dobou byly už ulice prakticky bez lidí. Buď se nahrnuli do kancelářských budov, nebo se uchýlili pod zem do tunelů metra. Tam se k nim alespoň tito obludní trifidi nemohli dostat.
To se však nedalo říct o našem nechráněném postavení. Museli jsme neustále kličkovat mezi opuštěnými auty, namačkanými na sebe. Na Pátou Avenue se zatím klátil jeden trifid za druhým. A právě tehdy mi došlo, že to není žádný nahodilý vpád několika trifidů, ale koordinovaný útok. Pokud jsem mohl soudit, postupovali z východu na západ a hnali lidi před sebou. Potom nechali jednoho na rohu ulice, aby křižovatku hlídal. Pokud by to tak šlo dál, trifidi by zanedlouho dokázali zastavit veškerý pohyb nechráněných chodců. Navíc představovali takovou hmotu, že nebylo možné jednoduše je srazit autem. Na jejich likvidaci budou třeba plamenomety a buldozery.
K Empire State Building nám chybělo méně než sto metrů, když nám cestu zastoupila dívka s puškou.