Hbitě jako žíla biče sebou nyní mrskl proti zchromlému vůdci smečky a silným náporem a vahou svých plecí mu naletěl přímo do žeber. Kazan již kolikrát poznal, že vražednější než zahryznutí do hrdla někdy bývá nenadálý silný úder, když se umístí v pravý okamžik. Tentokrát vražedný byl. Velký šedivý vlk ztratil půdu pod nohama, na okamžik se převalil na hřbet a smečka se na něj vrhla, dychtivá vyrvat poslední kapičku života z vůdce, kterého zákon síly připravil o převahu.
Kazan, těžce oddychující a krvácející, se od té Šedivé, vrčící hromady s krvavými tlapami oddělil a poodešel. Byl zesláblý. V hlavě cítil zvláštní mdlo. Chtělo se mu lehnout do sněhu. Leč onen starý a neomylný pud ho varoval, aby svou slabost neprozrazoval. Ze smečky k němu zamířila i štíhlá, pružná šedivá vlčice a lehla si před ním do sněhu a potom se rychle zdvihla a očichávala mu rány. Byla mladá a silná a krásná, ale Kazan se na ni nedíval.
Hleděl na místo, kde se odehrál boj, na to málo, co ze starého vůdce zbývalo. Smečka se zatím zase vrátila k hodům. Opět slyšel praskání kostí a trhání masa, a něco mu říkalo, že od té chvíle bude celá divočina slyšet a poznávat jeho hlas, a že kdykoli se zpříma posadí a vyšle své volání k měsíci a ke hvězdám, tihle rychlonozí lovci z velké pláně na ně odpovědí. Dvakrát obešel kolem sobice a smečky a potom odklusal na pokraj černého smrkového lesa. Když dorazil do stínu, ohlédl se na planinu. Šedka, šedivá vlčice, šla za ním. Byla jen o několik kroků pozadu. A nyní došla až k němu, trochu ostýchavě, a také ona se ohlédla na tu temnou skvrnu života tam v dálce na jezeře. A jak tu tak stála blízko vedle něho, Kazan zavětřil ve vzduchu něco, co nebylo ani pach krve, ani vůně balzámové jedle nebo smrku. Bylo to něco, co jako by k němu přicházelo z těch třpytivých hvězd a jasného měsíce, ba přímo z toho podivného krásného ticha samotné noci. A přítomnost toho něčeho jako by souvisela se Šedkou.