Ten obraz mi zůstane v paměti navždycky. Otec sedí vedle Christiny a s výrazem nepopsatelné úcty se dívá na své čisté předloktí. Vidí v něm klíč k novému světu.
Od té doby uplynulo už více než šest měsíců. Přestože je dnes poslední březnový den, tady na Manhattanu jsme stále v sevření nejkrutější zimy, jakou jsem kdy zažil. Vánice se prohánějí městem a dělají ze světa za mým oknem ve stém patře bílý malström. Normálně bych měl dokonalý výhled na sochu Svobody, ústí, kde Hudson odevzdává své vody Atlantiku, a ostrůvek, na němž oslepený Torrence stále řve vzteky ve svém vězení pro jednoho.