Zatímco roztroušené pozůstatky lidstva následovaly své prastaré instinkty a válčily spolu, širší vesmír běžel dál podle věčných zákonů, které řídí jeho nebeský mechanismus. V době, kdy jsme bojovali o ovládnutí Manhattanu, mrak mezihvězdného prachu, který byl, jak teď už víme, odpovědný za velkou tmu, jež zahalila Zemi, dál plul sluneční soustavou. Čas od času vytvořil hustý závoj mezi naší planetou a sluncem a proměnil dny v nejčernější noc. Během letních měsíců opět zhoustl. Srpnové mrazy nás připravily o úrodu. V září leželo deset centimetrů sněhu jak na ostrově Wight, tak v nejjižnějších amerických státech.
Do října prachové mračno zmizelo, nepochybně pokračovalo ve své nehlučné pouti kosmem. Škoda, kterou napáchalo, nám však zůstala. Jistě, byly i radosti – včetně narození našeho syna Williama a Rowenina zlepšujícího se zdraví – ale museli jsme a stále se musíme rvát také s hořkou realitou. Boj za získání dostatečného množství potravin je nekonečný. Newyorčané se po osvobození táborů otrocké práce museli smířit s drastickým zásahem do své životní úrovně. S bezuzdnou spotřebou je pro nejbližší předvídatelnou budoucnost konec – a možná navždy. Trifidi jsou teď ještě agresivnější než kdy dřív. Mutují rychleji a vytvářejí novější, vražednější odrůdy. Obyvatelé ostrova Wight, Manhattanu a komunit, které jsem poznal jako Lesáky, se teď alespoň spojili a bojují s hladem a trifidí hrozbou společně.