Friday, September 28, 2007

Smečka zase tu noc lovila, nebo to snad byla jiná smečka, která vyrazila na míle k jihu, a u velkého zamrzlého jezera doháněla sobí laň. Noc byla jasná téměř jako den a z pokraje lesa Kazan nejdříve
spatřil sobici, jak asi na třetině míle daleko vybíhá na jezero. Smečka o síle deseti dvanácti kusů se již rozdělila do zlověstného tvaru podkovy a oba vlci v čele běželi málem v stejné čáře s kořistí a pozvolna ji svírali. S ostrým štěknutím vyrazil Kazan ven do měsíčního světla. Byl prchající lani přímo v cestě a řítil se proti ní s rychlostí blesku. Asi na dvě stě kroků ho laň spatřila a uhnula doprava a přední vlk na té straně ji uvítal rozevřenými čelistmi. Kazan ji dostihl zároveň s druhým předákem a skočil lani na měkké hrdlo. V jednom rozběsněném klubku je zezadu obklopila smečka a laň padla. Kazan, s tesáky hluboko zaťatými do její krční žíly, se octl napůl pod jejím trupem. Ležela na něm těžce, ale nepustil se. Byla to jeho první velká kořist. Krev v něm bouřila jako oheň. Mezi zaťatými zuby vztekle vrčel. Nevydrápal se zpod jejích plecí a předních nohou, dřív než v těle nad ním ustal poslední záchvěv. Ulovil toho dne již králíka a neměl hlad. Posadil se tedy opodál ve sněhu a čekal, zatímco hltavá smečka rvala mrtvou laň. Po chvíli přistoupil blíž, strčil mezi dva vlky čenich, a ta dotěrnost mu vynesla rafnutí.