kniha-Prstenec kolem slunce

Crawford potřásl hlavou. „Kreml je také znepokojený. Rusko spolupracuje. To by mělo dokazovat, jak jsou i oni vystrašení.“
Crawford se poprvé pohnul. Zvedl ruce složené na bři¬še, sevřel opěradla svého masivního křesla a narovnal se. Teď seděl vzpřímeně.
„Předpokládám, že byste rád věděl, k čemu se nám hodíte.“
„Přirozeně.“
„Nemůžeme vyjít do ulic a říkat: ‘Tady jsme, spoje¬ná síla světového průmyslu, bojujeme za záchranu našeho způsobu života.‘ Nemůžeme jim vysvětlovat, jaká je si¬tuace. Smáli by se nám. Nakonec, nemůžete říkat lidem, že auto, které vydrží věčně, nebo dům, ve kterém míst¬nost stojí pouze pět set babek, je pro ně něco špatného. Chceme po vás, abyste o tom napsal knihu.“
„Nevím…“ začal Vickers, ale Crawford ho v půlce věty uťal.
„Měl byste to napsat, jako byste na to přišel sám. Budete napojen na informované zdroje, které jsou příliš vysoko, abych je mohl jmenovat. Obstaráme vám všechny údaje, ale materiál se bude jevit jako váš.“
Vickers pomalu vstal. Natáhl ruku a zvedl klobouk.
„Děkuji za šanci. Nemám zájem.“

7.

Ann Carterová se podívala na Vickerse: „Jednou, Jayi, až mě přestane bavit přidělávat si problémy, nechám tě být. A až to udělám, možná dostanu šanci zjistit, proč se tak chováš.“
„Musím napsat knihu. Píšu ji. Co chceš víc?“
„Kniha mohla počkat. Mohls ji napsat jindy. Tohle nepočká.“
„Pokračuj, řekni mi, že jsem zahodil milion dolarů. Na to myslíš.“
„Mohl bys po nich požadovat za psaní nereálný ho¬norář a získat u nakladatele takový kontrakt, jaký tady ještě nikdy nebyl a…“
„A odložit nejskvělejší práci, kterou jsem kdy dělal,“ prohlásil Vickers, „a vrátit se k ní, až vychladne a zjistit, že jsem ztratil kontrakt.“
„Každá kniha, kterou napíšeš, je tvoje nejskvělejší. Jayi Vickersi, nejsi nic jiného než okázalý literát. Jistě, děláš dobrou práci a ty tvé slátaniny se prodávají, ačkoli se někdy divím proč. Kdyby v tom nebyly peníze, nena¬psal bys už ani slovo. Řekni mi, ty poctivče, proč píšeš?“
„Odpověděla jsi za mě. Řekla jsi, že pro peníze. Dobře, tak pro peníze.“
„Správně, máš opravdu špinavou duši.“
„Můj Bože,“ pronesl Vickers, „dohadujeme se, jako bychom byli manželé.“
„To je jiná věc. Nikdy jsi nebyl ženatý, Jayi. To ukazu¬je tvoji sebedůvěru. Vsadím se, že jsi o tom dokonce nikdy ani nepřemýšlel.“
„Jednou ano. Jednou, už dávno.“
„Polož si mi hlavu na rameno a vybreč se. Vsadím se, že to bylo žalostné. Vsadím se, že právě odsud jsi čerpal látku pro nejintenzivnější milostné scény tvých knih.“
„Ann, jseš trochu opilá.“
„Jestliže jsem opilá, můžeš za to ty. Ty jsi ten, kdo řekl: ‘Děkuji za šanci, nemám zájem.‘“
„Měl jsem podezření, že je v tom něco nefér,“ stál na svém Vickers.
„To jseš celý ty,“ prohlásila Ann.
Dopila drink.
„Neměj podezření,“ řekla, „které slouží k tomu, aby ses vyhnul zodpovědnosti a odmítl nejlepší příležitost, kterou jsi kdy měl. Když bude někdo přede mnou má¬vat penězi, nedovolím nějakému podezření, aby mi stálo v cestě.“
„Jsem si tím jistý,“ souhlasil Vickers.
„To bylo ošklivé, co jsi mi teď řekl,“ vytkla mu Ann. „Zaplať za pití a pojďme odtud. Posadím tě do autobusu a už se, prosím tě, nevracej.“