kniha-Prstenec kolem slunce

„Mohl byste říci, kolik stojí?“
„Patnáct nebo dvacet tisíc, ale pochybuji, že bych mohl dostat tolik.“
„Dali bychom vám dvacet tisíc podle vašeho odhadu. Naše odhady jsou dost velkorysé.“
„Podívejte,“ namítl Vickers, „chtěl bych pouze pěti nebo šestipokojový dům. To přijde pouze na dva a půl nebo tři tisíce.“
„Ale to je v pořádku,“ usmál se prodavač. „Vyplatíme vám rozdíl na ruku.“
„To nedává smysl!“
„Ale samozřejmě, že ano! Jsme ochotni zaplatit sou¬časnou tržní hodnotu existujících staveb, abychom mohli zavést naše. Ve vašem případě bychom vám vyplatili rozdíl, potom bychom si vzali váš starý domov, odvezli ho a postavili nový. Je to velmi jednoduché.“
Ann se obrátila na Vickerse: „Pokračuj a řekni tomu muži, že žádný dům nemáš. To mi připadá jako dobrý obchodní návrh, takže to samozřejmě odmítneš.“
„Madam,“ řekl prodavač, „zcela vám nerozumím.“
„To je jen soukromý žert,“ přetlumočil to Vickers.
„Aha… dobře, říkal jsem vám, že ten dům má jisté speciální vlastnosti.“
„Pokračujte, prosím,“ pobídla ho Ann. „Řekněte nám o nich.“
„Velmi rád. Například solární články. Víte, co jsou so¬lární články?“
Vickers přikývl. „Zařízení na výrobu energie ze sluneč¬ního záření.“
„Přesně. Tyto články jsou ale účinnější než obyčej¬né solární články. Nejenom, že v zimě vytápějí dům, ale dodávají elektrickou energii po celý rok. Odstraňuje to nutnost spoléhat se na veřejné služby zásobování energií. Mohu dodat, že vyrobí spoustu energie, o hodně více, než budete kdy potřebovat.“
„Hezká vlastnost,“ podotkla Ann.
„A dům se dodává plně vybavený. Dostanete chlad¬ničku a domácí mrazák a automatickou pračku a sušičku, myčku na nádobí, jednotku na likvidaci odpadu, toaster, přístroj na výrobu waflí, rádio, televizi a další různé drob¬nosti.“

kniha-Prstenec kolem slunce

Crawford potřásl hlavou. „Kreml je také znepokojený. Rusko spolupracuje. To by mělo dokazovat, jak jsou i oni vystrašení.“
Crawford se poprvé pohnul. Zvedl ruce složené na bři¬še, sevřel opěradla svého masivního křesla a narovnal se. Teď seděl vzpřímeně.
„Předpokládám, že byste rád věděl, k čemu se nám hodíte.“
„Přirozeně.“
„Nemůžeme vyjít do ulic a říkat: ‘Tady jsme, spoje¬ná síla světového průmyslu, bojujeme za záchranu našeho způsobu života.‘ Nemůžeme jim vysvětlovat, jaká je si¬tuace. Smáli by se nám. Nakonec, nemůžete říkat lidem, že auto, které vydrží věčně, nebo dům, ve kterém míst¬nost stojí pouze pět set babek, je pro ně něco špatného. Chceme po vás, abyste o tom napsal knihu.“
„Nevím…“ začal Vickers, ale Crawford ho v půlce věty uťal.
„Měl byste to napsat, jako byste na to přišel sám. Budete napojen na informované zdroje, které jsou příliš vysoko, abych je mohl jmenovat. Obstaráme vám všechny údaje, ale materiál se bude jevit jako váš.“
Vickers pomalu vstal. Natáhl ruku a zvedl klobouk.
„Děkuji za šanci. Nemám zájem.“

7.

Ann Carterová se podívala na Vickerse: „Jednou, Jayi, až mě přestane bavit přidělávat si problémy, nechám tě být. A až to udělám, možná dostanu šanci zjistit, proč se tak chováš.“
„Musím napsat knihu. Píšu ji. Co chceš víc?“
„Kniha mohla počkat. Mohls ji napsat jindy. Tohle nepočká.“
„Pokračuj, řekni mi, že jsem zahodil milion dolarů. Na to myslíš.“
„Mohl bys po nich požadovat za psaní nereálný ho¬norář a získat u nakladatele takový kontrakt, jaký tady ještě nikdy nebyl a…“
„A odložit nejskvělejší práci, kterou jsem kdy dělal,“ prohlásil Vickers, „a vrátit se k ní, až vychladne a zjistit, že jsem ztratil kontrakt.“
„Každá kniha, kterou napíšeš, je tvoje nejskvělejší. Jayi Vickersi, nejsi nic jiného než okázalý literát. Jistě, děláš dobrou práci a ty tvé slátaniny se prodávají, ačkoli se někdy divím proč. Kdyby v tom nebyly peníze, nena¬psal bys už ani slovo. Řekni mi, ty poctivče, proč píšeš?“
„Odpověděla jsi za mě. Řekla jsi, že pro peníze. Dobře, tak pro peníze.“
„Správně, máš opravdu špinavou duši.“
„Můj Bože,“ pronesl Vickers, „dohadujeme se, jako bychom byli manželé.“
„To je jiná věc. Nikdy jsi nebyl ženatý, Jayi. To ukazu¬je tvoji sebedůvěru. Vsadím se, že jsi o tom dokonce nikdy ani nepřemýšlel.“
„Jednou ano. Jednou, už dávno.“
„Polož si mi hlavu na rameno a vybreč se. Vsadím se, že to bylo žalostné. Vsadím se, že právě odsud jsi čerpal látku pro nejintenzivnější milostné scény tvých knih.“
„Ann, jseš trochu opilá.“
„Jestliže jsem opilá, můžeš za to ty. Ty jsi ten, kdo řekl: ‘Děkuji za šanci, nemám zájem.‘“
„Měl jsem podezření, že je v tom něco nefér,“ stál na svém Vickers.
„To jseš celý ty,“ prohlásila Ann.
Dopila drink.
„Neměj podezření,“ řekla, „které slouží k tomu, aby ses vyhnul zodpovědnosti a odmítl nejlepší příležitost, kterou jsi kdy měl. Když bude někdo přede mnou má¬vat penězi, nedovolím nějakému podezření, aby mi stálo v cestě.“
„Jsem si tím jistý,“ souhlasil Vickers.
„To bylo ošklivé, co jsi mi teď řekl,“ vytkla mu Ann. „Zaplať za pití a pojďme odtud. Posadím tě do autobusu a už se, prosím tě, nevracej.“