Matka dál

prudce tahala za provaz a zvon pokračoval ve vyzvánění. Oznamoval dětem, aby se vrátily do tříd. Zároveň však vysílal jasný signál trifidům potulujícím se po polích. Pro ně to mohlo být vyzvánění svolávající k obědu. Věděl jsem, že zanedlouho se nahrnou k bráně a opřou se do ní, aby prověřili, jak je pevná.
Po cestě k nám lehkým krokem přicházela asi dvacetiletá vidomá matka. „Všechny děti už jsou uvnitř, matko Susan.“
„Děkuji, matko Angelo. Raději běžte také dovnitř. A požádejte prosím všechny matky a pomocný personál, aby se shromáždili v jídelně. Potřebuji mluvit se všemi.“
„Ano, matko.“ Pohledem mě zhodnotila od hlavy k patě a rychle se vrátila do domu.
Nezbývalo než čekat.
Všechny brány areálu byly zamčené. Přinejmenším hodinu měly odolat náporu trifidů, což mělo dát protitrifidím brigádám dost času na to, aby přijely. Kromě toho, dveře do vlastního domu byly dost pevné, kdyby se snad některým rostlinám podařilo proniknout až za zeď.