Věděl jsem,

že musím přistát v dalších šedesáti vteřinách. Jinak bychom riskovali, že si namočíme víc než nohy.
„Davide, já myslím…“
„Prosím, teď mlčte, Seymoure. V příští minutě se budu muset soustředit.“
Ztichl.
Ve světle pode mnou moře běsnilo. Dokonce se mi zdálo, že vidím jednotlivé kapičky vodní tříště, jak vyletují k letadlu.
Na řídicím panelu pod ukazatelem paliva se rozsvítila červená kontrolka. Člověk nemusel být letecký odborník, aby poznal, co to znamená. Přiškrtil jsem motor ještě víc, abych se pokusil ušetřit vzácnou trošku paliva, které v tuto chvíli sotva smáčelo dno nádrže.
Pomaloučku, polehoučku…
Vpředu. Nějaká temnější masa. Světlo se od ní neodráželo.
Řekl jsem si, že jestli to není země, sním svůj klobouk a tenisky si dám místo pudinku.
Neviděl jsem žádné vystupující skály, žádné stromy nebo domy. Terén pode mnou vypadal jako plochá pastvina. Nebyla šance na přistání s vysunutým podvozkem. Stačilo, aby přední kolo najelo do brázdy nebo do králičí nory a začali bychom dělat přemety. Museli jsme doklouzat po hladkém břichu letadla. „Držte se pevně,“ řekl jsem. „Jdeme na to.“
Přistávací manévr mě přinutil na chvíli ztratit zájem prakticky o všechno ostatní, co může tenhle velký, širý svět nabídnout.