trifidi

Pustil jsem se do kontroly rádia, ale moje pesimistické podezření se brzy potvrdilo. Tvrdé přistání je nadobro zničilo. Řekl jsem Seymourovi, aby vylezl z letadla. Přilby jsme si nechali na hlavě a sklouzli jsme po kovových plochách na zem. Při každém pohybu jsem sebou škubal a úpěl jsem.
Zem byla nejen promočená, dokonce tiše čvachtala pod nohama. Zřejmě jsem přistál v nějaké bažině. Ale kde na ostrově – nebo samozřejmě na pevnině – bychom mohli být, to bylo ve hvězdách. Za normálních okolností bych navrhl, že počkáme do prvního světla. Ale jelikož první ani jiné světlo nemuselo přijít, neměli jsme jinou možnost než dotrmácet se pěšky k nejbližšímu statku nebo domku a odtamtud podat zprávu na leteckou základnu.
Chvíli jsem opatrně zkoušel nohy. Holeně jsem sice měl jako v ohni, ale určitě nebyly zlomené. Byl jsem si docela jistý, že až se svléknu, najdu atraktivní podlitinové mramorování v nápadných modrozelených odstínech.